Gastrozajímavosti

Rozpaky kuchaře Svatopluka

Kulinářské útoky Josefa Dvořáka

„Rád na tenhle seriál vzpomínám, a to z několika důvodů. Určitě je lepší hlavní role v kuchařském seriálu, než hrát předáka rubačský party a rok a půl prožít v podzemí. Když jsem podepisoval smlouvu, netušil jsem, jaká nádhera mě čeká. Půl roku života v hotelu Pupp v Karlových Varech! Měl jsem grátis krásný pokoj, a když jsem šel do práce, jen jsem si zmáčkl výtah a sjel dolů. František Filip chtěl, aby se točilo za plného provozu. Kameramani a osvětlovači tenhle nápad zpochybňovali, ale ono to šlo. Ruch v kuchyni začínal někdy kolem půl jedenácté. V tu dobu vše spustilo jako fabrika, a až do dvou v noci trval neuvěřitelný kolotoč. Pro nás to mělo nesmírnou výhodu pozdějšího začátku pracovní doby, takže jsme si mohli pospat.

Celou dobu jsem ale trnul, aby někdo náhodou nevyexpedoval do restaurace jídla, která jsem připravoval já. Dávala se totiž na stejné místo, jako všechna ostatní – hosty objednané – pokrmy. Bylo by hrozné, kdyby někdo omylem sáhl po mnou ukuchtěné svíčkové. Vždyť tam byli lidé nemocní a v rekonvalescenci, dovedete si představit, co by se jim mohlo stát po mém kulinářském útoku?

Dopředu – ještě než jsem roli přijal – jsem upozornil, že neumím vařit. V kuchyni jsem se jenom míhal a použitelný jsem jenom na pomocné práce. Maminka mi nikdy nic z vaření nesvěřila a ani jedna z mých žen netrvala na tom, že bych měl vařit. František Filip se tomu jenom usmíval a říkal, že všechno je otázkou filmové techniky a moje „vaření“ se lehce vyřeší.

A vyřešilo se. Mistrovské krájení cibule v seriálu nepředváděly moje ruce, ale ruce opravdového kuchařského profesionála. Já se k tomu jenom patřičně tvářil. V jedné chvilce ale František Filip na svůj slib zapomněl. Přišel do kuchyně a trval na tom, že musím vařit doopravdy. Že krájení a strouhání jsou pomocné práce, které by šéfkuchař nikdy nedělal. Opravdový šéfkuchař, který tam byl zaměstnaný, stál vedle mne a protože mi chtěl pomoct, přišel s nápadem: „A nemohl by Pepa dělat palačinky a ve vzduchu je obracet?“ Než jsem stačil zařvat „Ne!“ – František Filip řekl „Ano!“ Bránil jsem se, že to neumím, on prohlásil, že se to naučím. Pak se zeptal, jak dlouho mi to může trvat, že si zatím udělají pauzu na oběd. „Pane režisére, to se ani nenajíte. Na to stačí taková půlhodinka, víc ne,“ odvětil kamarád šéfkuchař netuše, jaké jsem trdlo. Šéfkuchař se pustil do těsta a všichni odběhli obědvat. Když se vrátili, František Filip se hned ptal: „Už to umí?!“ Šéfkuchař už nebyl tak optimistický. Informoval režiséra, že jednou se mi podařilo palačinku zachytit na zápěstí a podruhé visela napůl z pánve dolů. Ty ostatní pokusy šly mimo. František Filip ale rozhodně pravil: „Však ono se mu to povede, uvidíte!“ Vše se začalo připravovat k záběru. Kamera švenkovala po celé kuchyni a měla dojít až ke mně. Když se tak stalo, vyhodil jsem palačinku do vzduchu, ta se elegantně obrátila a plavně přistála opět na pánvi."

Text Marie Formáčková / Foto archiv ČT / Převzato z týdeníku ČT+